Highway to Hell
AC/DC

Kdo by tu píseň neznal... Highway to Hell je jednou z největších klasik rockové hudby. Legendární hit spatřil světlo světa na konci 70. let. To rock už dávno vládl vyspělému světu, avšak to hlavní, co dokázali do kytarové hudby vložit australští rockeři, byly nejen typické rockerské vlastnosti jako bezstarostnost a rebelství proti společenským zásadám, ale taky autentičnost a humor. AC/DC si nikdy nehráli na nic většího. To, co dělali, ale měli stoprocentně zmáknuté do těch nejmenších detailů.

Jejich písně jakoby byly stvořeny pro to, aby se staly hymnou dělnické třídy a byly nahlas vyřvávány, zatímco je hrají jukeboxy v hospodách po celém světě. Highway to Hell vyjadřuje hudebně i textově nespoutanost a ódu na požitkářský život, který je sotva v souladu s konzervativními křesťanskými hodnotami. Ty totiž říkají, že člověk by měl žít střídmě, vydržet utrpení na zemi a poté se dočkat odměny v podobě nebe. Bon Scott však tohle zásadně odmítal a šťastně a oslavně zpíval o tom, že je na cestě do země zaslíbené. Ovšem nemyslel tím nebe, jak to bývá obvyklé, ale naopak peklo.

Název Highway to Hell byl přebrat podle přezdívky, kterou měla silnice v australském Perthu s oficiálním názvem Canning Highway. Tato silnice vedla k oblíbenému baru zpěváka Bona Scotta - The Raffles - a součástí této cesty byla také problémová křižovatka, kde zemřelo po dopravní nehodě mnoho řidičů.

Tento fakt i celé téma písně je trochu smutný vzhledem k tomu, že Bon Scott řídil svůj život také příliš na plný plyn a odešel z tohoto světa rovněž dříve. AC/DC si proto rok po vydání písně museli hledat náhradu. Tu naštěstí našli velice dobrou v Brianu Johnsonovi. AC/DC tak neztratili ani píď ze své původní energie a Brian Johnson mohl vést kapelu na velké stadiony, aby se AC/DC a Highway to Hell stali nejen symbolem hospodského rocku, ale i stadiónového rocku.