AC/DC

Životopis

Kdo by neznal AC/DC. Mamutí řev sborových refrénů, monstrózní kytarový zvuk linoucí se z obrovské stěny zesilovačů Marshall, tisícovky lidí na stadionech a samozřejmě ten pověstný řezavý hlas, jež zdobil oba zpěváky této kapely. Když se řekne rock, mnoho lidí si vybaví právě tento zvuk a scenérie, které přinášely už od 70. let koncerty AC/DC.

Od AC/DC to byla svým způsobem reakce proti pompéznímu a uměleckému přístupu k rockové hudbě, který byl na počátku 70. let oblíbený. Z barové hudby dělníků a námořníků se stal rock plnohodnotným umění a ač AC/DC nikdy neměli nic proti například Pink Floyd (členové těchto kapel byli naopak vždy přáteli - Chris Slade, poslední bubeník AC/DC, ostatně hrává i s Davidem Gilmourem), bylo jim daleko bližší zastupovat obyčejného člověka.

Skotská krev australských AC/DC

Dá se dokonce říct, že AC/DC výrazně napomohli udržet kytarovou hudbu tam kde začala – u spodních vrstev společnosti. Typického fanouška této kapely totiž nenajdete v kavárně ale v hospodě. AC/DC byli vždy oslavou toho, jak i jednoduchost může být velice silná.

Bratři Youngové pocházejí z chudých poměrů. Ač jsou AC/DC neodmyslitelně spjati s Austrálií, často se zapomíná na to, že bratři Youngové jsou Britové, lépe řečeno Skotové. Narodili se v Glasgow, v dětských letech se však jejich rodiče v rámci programu pro imigranty rozhodli z důvodu špatných ekonomických podmínek zkusit raději štěstí v Austrálii. Ani tady jim ale zpočátku pšenka nekvetla a strávili mnoho měsíců v imigračních táborech.

Tedy do té doby, než byla založena kapela AC/DC, která jejich život velmi brzy otočila totálně naruby. Psal se rok 1973, kdy se Malcolmu Youngovi rozpadla jeho předchozí kapela známého jména The Velvet Underground. Ta však nemá žádný vztah k americké skupině Lou Reeda.

S jeho mladším bratrem Angusem, který zaujal pozici hlavního kytaristy, kapela odehrála několik koncertů po Sydney. Angusovi bylo v té době pouhých 18 let a jeho sestra mu navrhla, aby si na pódiu oblékal školní uniformu. Tento prvek vzhledu kapely se stal pak jedním z hlavních vizuálních rozpoznávacích znamení kapely. Zatímco ještě byli v Sydney, původní sestava obsahovala zpěváka Davea Evanse a nahrála píseň Can I Sit Next to Yo, který produkoval jako druhý producent mimochodem také třetí z bratrů Youngů George Young – starší bratr Malcolma a Anguse.

Následující rok se skupina přestěhovala do Melbourne, kde se k sestavě připojil bubeník Phil Rudd (dříve působící v kapele Colored Balls) a basák Mark Evans. Následovala osudová změna zpěváka, když se po opuštění Dava Evanse stal zpěvákem kapely Bon Scott. Ten dříve působil jako zpěvák australských progresivně rockových kapel Fraternity a Valentines. Pokud byste si poslechli jejich styl, zjistili byste, že to bylo něco velmi rozdílného od AC/DC a daleko více se to podobalo paradoxně právě třeba Pink Floyd.

Tragický příběh bouřliváka Bona Scotta

Bon Scott ale do kapely AC/DC zapadal přeci jen více a hlavním důvodem dokonce ani tak nebyl jeho jedinečný hlas jako spíše jeho bouřlivá povaha, kvůli které měl četné problémy s australskou policií. Ty pramenily hodně také s jeho špatnou zkušeností s represivní složkou státu, když zažil potyčku mezi jeho kamarádem a policií, kdy byl policií jeho kamarád brutálně zbit.

Ať byl osobní život nejen Bona Scotta ale později i bubeníka Phila Rudda jakýkoliv, v kapele jim to šlapalo parádně. AC/DC vydali v Austrálii dvě úspěšná alba - High Voltage a T.N.T., jež vyšly v letech 1974 a 1975. Nejlepší materiál ze dvou prvních desek AC/DC pak byl sesbírám a vydán znovu - a opět pod jménem High Voltage - v roce 1976 v USA a Velké Británii. Skupina poté také koncertovala v obou zemích a začala si plnými doušky užívat slávy. Na konci roku navíc následovalo vydání další úspěšné písně Dirty Deeds Done Dirt Cheap.

Na podzim roku 1977 vydali AC/DC album Let There Be Rock. Basák Mark Evans však kapelu opustil a místo něj nastoupil Cliff Williams. Powerage, která vyšlo na jaře 1978, rozšířilo publikum ještě dále a hodně tomu pomohly živelné koncerty (jeden z nich byl také zachycen na živém CD If You Want Blood You Got It). To, co však kapele skutečně pomohlo prorazit k mezinárodní a nesmrtelné slávě, byl hit o nebezpečné silnici u oblíbeného baru Bona Scotta Highway to Hell.

Zajímavé přitom je, že na to, jaký je to dodnes obrovský hit, nepatřil v té době mezi ty úplně nejhranější a nejprodávanější. V USA byla jeho nejlepší pozice v hitparádě až sedmnáctá a ve Velké Británii osmá. Protože však v té doby šly singly na dračku, stal se jejich první nahrávkou, která překročila milion zakoupení.

Rychle rozjetý vlak AC/DC však byl vykolejen, když 19. února 1980 zemřel Bon Scott. Zpráva koronera uvedla, že se prý "upil k smrti" (často se ale dle očitých svědků říká, že k jeho smrti dost možná přispěly také těžší návykové látky jako heroin). Útěchou AC/DC však dodnes zůstává, že za Bona Scotta našla snad nejlepší možnou náhradu, jakou mohla najít.

Kapela nejprve chtěla úplně ukončit svou činnost, avšak po společné poradě usoudili, že Bon Scott by si přál, aby skupina pokračovala. Členové proto hledali náhrady za svého zpěváka. Mezi těmi, kdo málem skončili v AC/DC, byl například i zpěvák známé britské kapely Slade - Noddy Holder.

Mýtický příchod nového zpěváka Briana Johnsona

To, jak se o svém novém zpěvákovi kapela dozvěděla, bylo jako z knižního, filmového a možná i mýtického příběhu. Nějakým záhadným způsobem si totiž zbývající členové vzpomněli na to, jak Bon Scott mluvil o tom, že kdysi hrál s jednou ze svých původních kapel v Británii a zastavil se podívat na koncert nějaké kapely jménem Gordie. Byl tam prý skvělý zpěvák, který mu připomínal rock'n'rollovou legendu 50. let Little Richarda. AC/DC se jej podařilo zkontaktovat (což v době před internetem i mobilními telefony mimochodem asi nebylo úplně jednoduché). Ten zpěvák se jmenoval Brian Johnson a na první setkání se zbývajícími členy AC/DC prý přišel snad o hodinu později, když se zapomněl s bedňáky kapely u kulečníku.

Následující měsíc kapela nahrála album Back in Black, které se zapsalo do dějin novodobé hudby. Nejenže totiž AC/DC přežili, ale vrátili se v lepší formě než dřív. Back in Black bylo jejich největším albem a prodalo se jej přes deset milionů kopií – a to jen v USA. V příštích několika letech byli AC/DC jednou z největších rockových kapel na světě.

Ani tento úspěch však neznamenal pro AC/DC konec jejich personálních trablí. V roce 1983 opustil kapelu bubeník Phil Rudd a byl nahrazen Simonem Wrightem. Poté bohužel začal úspěch AC/DC v prodejnosti alb výrazně klesat a skupina nebyla schopna otočit svůj pád. To až do 90. let, kdy se na albu The Razor's Edge připomněli, když vytvořil úspěšný hit Thunderstruck. Ačkoliv nezářili AC/DC na studiových albech, díky jejich minulým albům si celou dobu udrželi svůj status kapely, která dokáže odehrát špičková mezinárodní turné.

Na podzim roku 1995 navíc vyšlo jejich 16. album Ballbreaker. Produkoval jej známý americký rockový i rapový producent Rick Rubin a album získalo jedny z nejpozitivnějších recenzí celé jejich kariéry. Album rovněž vstoupilo do amerických hitparád na čtvrtém místě a během prvních šesti měsíců vydání se ho prodalo přes milion kopií.

Klidné období AC/DC přerušilo River Plate, ale i další osobní problémy

Po roce 2000 kapela spíše relaxovala a nabírala síly. Vydala spoustu reedicí a DVD. V roce 2008 se ale vrátili AC/DC do studia pro nahrávání alba Black Ice a vydali zcela novou kolekci písní, po které následovalo první velké světové turné od roku 2001. O dva roky později byla hudba skupiny použita v hojně navštěvovaném akčním filmu Iron Man 2. V rámci turné kapela vystoupila na argentinském stadionu River Plate a kromě úspěšného DVD se stal tento koncert jedním z největších momentů kariéry AC/DC.

Ač na to totiž neexistuje tvrdá metrika, většina lidí se asi shodne na tom, že se jedná o jednu z nejlepších atmosfér, ne-li vůbec nejlepší atmosféru na velkém koncertě v celé historii moderní hudby. Argentinci, kteří patří mezi velké fanoušky rockové hudby, vytvořili naprosto ohromující atmosféru, při které se celý legendární argentinský fotbalový stadion s 200 000 návštěvou otřásal v základech.

Když AC/DC začali v roce 2014 pracovat na novém albu s producentem Brendanem O'Brienem, oznámili, že Malcolm Young trpí demencí a kapelu opustí. Jeho synovec Stevie Young zaujal místo při nahrávání a doprovodném turné k 40. výročí a poté se ke skupině připojil na plný úvazek.

Těsně před prosincovým vydáním desky Rock or Bust byl bubeník Phil Rudd zatčen na základě obvinění z pokusu o vraždu, z vyhrožování a držení konopí a metamfetaminu. Další budoucnost bubeníka v kapele byla nejistá. AC/DC nicméně pochodovali i tak kupředu s novým bubeníkem, nenechali si zhatit před vydáním alba Rock or Bust plány a odjeli v roce 2015 na turné. O dva roky později však bohužel zemřel Malcolm Young – v listopadu 2017 ve věku 64 let. Aby toho nebylo málo, ještě krátce předtím přišly problémy se sluchem Brian Johnsona, kterému lékaři sdělili, že pokud nepřestane hrát s kapelou, ohluchne. Namísto Briana Johnsona tak musel na turné zaskočit zpěvák Guns N' Roses Axl Rose.

Poté se však zase začalo blýskat na lepší časy. Brian Johnson se na chvíli vrátil na pódium, když v roce 2017 přijal pozvání kapely Muse a vystoupil s nimi symbolicky s písní Back in Black na velkém festivalu Reading. 30. září 2020 pak AC/DC oznámili, že 13. listopadu vyjde jejich nové album Power Up.