Pink Floyd

Životopis

Když přemýšlíte nad tím, jak Pink Floyd uvést, jistě se najde dříve nebo později někdo, koho napadne pronést: Pink Floyd jsou něco více než jen kapela. Pink Floyd totiž dali rockové hudbě smysl, dali jí rozměr a také důležitost. Před nimi mohlo ještě existovat mnoho lidí především starší generace, kteří viděli hudební kapely jako partu flákajících se dlouhovlasých hipíků nebo dokonce chuligánů, co chtějí všechno zničit. Po nich už si tohle nikdo nemohl dovolit tvrdit. Pink Floyd povýšili tento žánr kompozičně i esteticky do úplně jiných sfér a tematicky jej propojili pevně s interními lidskými pocity a psychologií.

Ve svých počátcích se Pink Floyd dostali od bluesu k experimentování

Je dobře známo, jak byli Beatles perzekuováni v USA kvůli jejich prohlášení, že jsou slavnější než Ježíš. Nebylo výjimečné, že rodiče po celém světě zakazovali dětem hudbu s elektrickými kytarami poslouchat a že rockovou hudbu mnoho lidí bralo jako podřadné umění. S Pink Floyd se alespoň to druhé změnilo.

Zatímco první vlna rockové hudby, kam můžeme počítat třeba Little Richarda, Chucka Berryho, Elvise Presleyho nebo Beatles, byli jakousi pubertou rockové hudby, Pink Floyd byli jakýmsi vstupem do dospělosti. Jejich témata písní často pojednávala o těžkém přechodu z mládí a o vyrovnávání se se samotou, vnitřní prázdnotou, existenčními krizemi, pocity nicotnosti. Hudba Pink Floyd jako by souhrnně vyjadřovala momentem, kdy si v rané dospělosti uvědomíte, že se o vás na světě nikdo nestará a že jste každému ukradení. Ještě k tomu na vás doléhá tíha vašich špatných vzpomínek z dětství a mašinérie jak vládní, tak kapitalistická.

Kořeny hudby Pink Floyd však částečně k rock'n'rollu sahají. Kromě toho však také hodně k bluesové hudbě. Ta měla velký vliv především na pověstná kytarová sóla Davida Gilmoura. Blues byl ale důležitou složkou kapely již před Gilmorovým příchodem. Stál ostatně i za samotným názvem kapely, jenž je spojením jmen dvou americkým velkých bluesmanů – Pinka Andersona a Floyda Councila.

Baskytarista Roger Waters, klávesista Rick Wright a bubeník Nick Mason byli všichni studenty architektury na londýnské polytechnické škole. Výjimkou byl Syd Barrett, jenž studoval umění. Waters jej však znal už od svého raného dětství a byl oním pojítkem mezi jeho novými kamarády. Tato verze kapely začala pravidelně koncertovat už v roce 1965, přičemž Barrett se poměrně rychle stal hlavním zpěvákem skupiny.

V této době se skupina spoléhala na bluesové covery, ale často prodlužovala délku svých vystoupení prostřednictvím dlouhých instrumentálních improvizací a jamování, kdy se při zapojení kytarových efekt začaly rodit zárodky tzv. space rocku. Ten se dá chápat jako taková britská verze psychedelického rocku doplněného o vlivy progresivního rocku a o texty mající původ v reálném, nikoliv halucinogenním, světě a příkořích moderního člověka v něm.

Odchod Syda Barretta

I díky občas s příčetností hraničícímu výstřednímu vystupování Syda Baretta na koncertech se o vystoupeních Pink Floyd rychle rozneslo po Londýně. Díky tomu na začátku roku 1967 získali kontrakt s nahrávací společnost EMI. Jejich vůbec první singl se jmenoval Arnold Layne a byl podpořený B stranou Candy and a Currant Bun. Singl se dostal do Top 20 a dobře připravil půdu pro vydání prvního alba Pink Floyd s názvem The Piper at the Gates of Dawn.

Výstřední, experimentální a avantgardní album mělo významný vliv nejen v době svého vydání, ale i mnohem později. Ač je vedle pozdějších alb Pink Floyd na toto album možná trochu zapomínáno, je to album, které se v Británii tehdy dostalo na šesté místo britské hitparády.

Nedlouho po vydání debutového alba začal Syd Barrett vykazovat již jasné a těžko ignorovatelné známky duševní nemoci, a to až do té míry, že na pódiu často ztuhl a nemohl ani hrát na kytaru. V té chvíli byl ke kapele přiveden Barrettův kamarád David Gilmour jako druhý kytarista s tím, že bude podporovat živá vystoupení skupiny, zatímco Barrett bude pokračovat v psaní a nahrávání nového materiálu.

I to se však brzy ukázalo jako neřešitelná situace a Barrett skupinu musel nadobro opustit. Management kapely toto neunesl a začal to vnímat jako rozpad kapely. Bez Barretta pro ně kapela ztratila smysl a on sám vypověděl kontrakt s kapelou. Kapela tak zůstala bez jakéhokoli lídra.

Po Barrettově odchodu si však zbývající členové Pink Floyd z trosek kapely vytvořili novou hudební identitu a prošli obměnou, kterou hudební historie nepamatuje. Nebylo to však naráz.

V roce 1968 vydali Pink Floyd album A Saucerful of Secrets, jež obsahovalo Barrettovu poslední skladbu napsanou pro skupinu s názvem Jugband Blues. Na albu se skupina posunula kupředu, a to zejména v instrumentálních sekcích. Na albu A Saucerful of Secrets skupina také zahájila důležitou spolupráci s designérským týmem Hipgnosis umělce Storma Thorgersona. Ten později pro skupinu navrhl mnoho ikonických obalů alb, včetně Dark Side of the Moon a Wish You Were Here, které patří bezesporu mezi několik nejslavnějších obalů alb všech dob.

Pink Floyd na cestě se k zapsání se do kulturní historie

Album Ummagumma z roku 1969 bylo rozděleno mezi živá vystoupení a experimentální skladby jednotlivých členů. Další album Pink Floyd, Atom Heart Mother, se vyznačovalo rozsáhlým přispěním skladatele Rona Geesina a stalo se prvním albem skupiny na prvním místě v Británii.

Skupina se vydala na rozsáhlé turné na podporu tohoto alba a po návratu se ještě více ponořila do studiových experimentů a poznávala možností studiového nahrávání. Jejich další studiové album Meddle z roku 1971 přineslo ovoce této práce, stejně jako Obscured by Clouds z roku 1972, jenž bylo vlastně soundtrackem k francouzskému dramatickému filmu Barbeta Schroedera La Vallee.

Všechny jejich studiové a kompoziční experimenty z počátku 70. let se zúročily na albu Dark Side of the Moon z roku 1973. Pink Floyd prohloubili svou hudbu a zároveň dokázali vypracovat do dokonalosti své psaní písniček a vytvořili komplexní album se svým vlastním trojrozměrným prostorem, textařskou hloubkou a uměleckým přístupem, jaký do té doby rockový svět nezažil.

Komerčnímu úspěchu pomohl výrazně singl s příznačným názvem Money, který byl však paradoxně výsměchem bohatým lidem a velkým korporacím. Byla to píseň, jež dostala Pink Floyd na vrchol také v Americe. Skupina se tak ocitla na prvním místě amerického žebříčku Billboard.

Celé album Dark Side of the Moon v americkém žebříčku Billboardu se svými návraty v průběhu dalších let vydrželo na prvním místě celkově neuvěřitelných 741 týdnů. Jakmile album začalo nabývat tak velkého kulturního významu, že jej například tátové slavnostně předávali svým synům k osmnáctinám skoro jako nějaký obřadní předmět, bylo jasné, že Pink Floyd se podařilo psát historii nejen rockovou, ale i hudební a kulturní.

Následovalo Wish You Were Here, které bylo něco jako pokračování Dark Side of the Moon z roku 1975 a fungovalo jako další albová pocta Sydu Barrettovi. Ten přišel navštívit kapelu v době nahrávání alba i ve studiu. Bohužel z toho bylo poněkud smutné setkání. Syd Barrett se objevil ve studiu s vytrhaným obočím, oholenou hlavou a kapela jej nejprve vůbec nepoznávala. Poté Pink Floyd zabrousili do jiných témat a následovalo politikou a Georgem Orwellem ovlivněné album Animals. Během turné Animals zažil Waters nepříjemnou zkušenost s montrealským publikem a tento incident využil jako počátek své velkolepé rockové opery The Wall z roku 1979.

Vizionářství hraničící s megalomanstvím dalo vzniknout The Wall, ale také konci kapely

Ani fanoušci kapely se dodnes nemohou vůbec shodnout na tom, jestli bylo tím nejlepším albem Pink Floyd Dark Side of the Moon nebo The Wall. Faktem ale je, že album, do kterého Roger Waters vložil podstatný kus svého já, a ještě navíc opět i Barrettova, bylo projektem, jenž neměl do té doby v hudbě obdoby a svou velikostí album ještě překonalo Dark Side of the Moon.

V této době stejně tak začala velkolepá vystoupení Pink Floyd, která rovněž měnila hudbu a stala se vlastně vzorem pro všechny pozdější divadelní, muzikálové a filmové prvky využívající rockové i popové koncerty. Bez přehánění se dá říct, že bez turné The Wall by vystoupení tradičních stadionových hudebních trháků, jakými je Madonna nebo Rammstein nevypadalo tak, jak je známe dnes. Do té doby totiž nebylo ve zvyku doprovázet hudební vystoupení nějakou doprovodnou show.

Aby samotné album nebylo dostatečně velké samo o sobě a stejně tak velkolepé turné, následoval ještě i celovečerní film v režii Alana Parkera, v němž hlavní roli ztvárnil irský zpěvák Bob Geldof, který se stal později známý i díky pořádání koncertů Live Aid.

Po tomto albu se bohužel ukázalo, že narůstající rozepře v Pink Floyd, které už do té doby byly mezi Davidem Gilmourem a Rogerem Watersem, nejsou vyřešitelné. Na rozdíl od dalšího slavně-neslavného rozpadu kapely Oasis, kdy byly z úst obou aktérů sporů vylíčeny fanouškům velice detailně jejich spory, a to po celá léta až do finální hádky, u Pink Floyd probíhal spor navenek velice tiše a vlastně není příliš jasné, co si tihle dva velcí hudebníci vlastně navzájem provedli.

Asi většina verzí se ale přiklání k tomu, že svůj vliv mělo jednak vyhození Richarda Wrighta Watersem z kapely, ale rovněž nechuť Davida Gilmoura pouštět se do politických otázek, ve kterých se začal Waters postupem času vyžívat. Gilmour byl především skvělý kytarista, jeden z nejlepších své generace a poctivý hudebník, Waters velký vizionář, časem také aktivista a někdy skoro až megaloman. To, co je oba dohromady udělalo tak skvělými a památnými a čím vyčnívali nad ostatní kapely je vlastně nakonec zničilo.

Pink Floyd pokračovali ale dál i bez Waterse. Na toto období Pink Floyd jsou dost kontroverzní názory. Jedni by o něm nejraději ani neslyšeli, druzí si zas pochvalují, že i za tohoto období vznikly některé památné písně jako Learning to Fly z alba A Momentary Lapse of Reason (1987) nebo píseň High Hopes, která byla poslední písní alba The Division Bell z roku 1994 a více než příznačným a velkolepým zakončením kariéry kapely.

Pink Floyd se ale nakonec dali pro album dohromady ještě jednou. Tedy spíše půlka Pink Floyd. Po smrti klávesisty Richarda Wrighta v roce 2008 se začali David Gilmour a bubeník Nick Mason pomalu domlouvat na dalším návratu. Výsledkem bylo album The Endless River (název odkazuje na poslední slova písně High Hopes), které vyšlo v roce 2014. Ač na albu pracovala pouze polovina z nejslavnější sestavy Pink Floyd, album trhalo prodejní rekordy napříč Evropou, a dokonce i v USA, kde je hudba orientována přeci jen více k aktuálním trendům se Pink Floyd umístili na třetím místě albového žebříčku.

V odstavcích výše ale chybí ještě jedna důležitá epizoda. Ač totiž Roger Waters už nikdy nespolupracoval s Pink Floyd na žádném ze studiových alb, ani se nezúčastnil žádného turné, Pink Floyd se přeci jen dali ještě jednou dohromady v nejslavnější sestavě. A dnes už je kvůli smrti Richarda Wrighta jasné, že definitivně naposledy. Bylo to na charitativním koncertě v rámci Live Aid 2005 pod označením Live 8.

Roger Waters se do té doby od kapely a jejích členů natolik distancoval, že si dokonce od pořadatele, kterým samozřejmě nebyl nikdo jiný než herec rockera Pinka ze snímku The Wall Bob Geldof, musel vzít na Davida Gilmoura telefonní číslo, aby mu mohl zavolat a dohodnout se s ním na krátkém vystoupení. Pro dobrou věc se tedy dokázala i dvě velká ega hudebního světa spojit dohromady. Pink Floyd se už v celé sestavě nevrátí, jestli to bylo naposled, kdy spolu byli na jednom pódiu David Gilmour a Roger Waters ukáže čas.